Tajemný mok ze šumavského Koutu

  S regionálními pivovary to v 90. letech minulého století nevypadalo vůbec dobře. Do pivovarských gigantů tehdy vstoupily zahraniční investoři a restauracím i samotným konzumentům nabídli podmínky, jimž nemohly malé podniky konkurovat. Mnoho z nich tenkrát zaniklo. Český pivař je však tvor zmlsaný a brzy zjistil, že z nápojů chrlených v nevídaném množství pivními továrnami se jaksi vytratila jejich dřívější jedinečnost. Začal se tedy rozhlížet po něčem výjimečném, a to postupně nastartovalo renezanci malých pivovarů, které před kvantitou upřednostňují poctivou kvalitu. Jedním z takových nadšených výrobců je i pivovar Kout na Šumavě.

  Víska Kout na Šumavě leží asi šest kilometrů jihovýchodně od Domažlic. Parkujeme před branou stylově vyvedenou v podobě pivního sudu. „Tak vám vezu ty pražské zvědavce,“ vítá se náš řidič a zároveň obchodní zástupce koutského pivovaru pro Prahu a okolí Karel Trejkl s majitelem podniku Janem Skalou, který si na rameno nahazuje pytel sladovnického ječmene a odnáší jej do skladu. „To víte, tady musí ruku k dílu přiložit každý,“ směje se. Zdejší pivovar vznikl už na konci třicetileté války, ale první písemné záznamy o něm pocházejí až z roku 1736. Dlouho patřil šlechtickému rodu Stadionů, jehož příslušníci vystavěli rozsáhlý komplex prakticky do dnešní podoby. Roku 1924 přešel pivovar do rukou rodu Schörnbornů. O tehdejším věhlasu varny svědčí i fakt, že se koutské pivo čepovalo až ve Vídni. Po válce byl podnik znárodněn a jeho význam začal upadat. Objem výroby se snižoval a budovy chátraly. V 70. letech zbylo z kdysi slavného pivovaru už jen torzo, jehož výrobní linka sloužila k plnění sodovky, a i ta se brzy nadobro zastavila. Komunistická moc obehnala historické stavení ohradou z vlnitého plechu a nechala jej napospas povětrnostním vlivům.

Tajemství staré knihy

Objekt v žalostném stavu koupil v roce 2001 Jan Skala. “Splnil jsem si mladický sen mít vlastní pivovar. Ale první roky jsem jenom vyvážel suť a odpadky,” hovoří nový majitel o nelehkých začátcích. “Ani jsem nevěděl, jak se vlastně pivo dělá, ale přemluvil jsem tady Bohouše, aby do toho šel se mnou,” představuje nám nejdůležitějšího zaměstnance, sládka Bohuslava Hlavsu, který před tím 30 let pracoval v nedalekém domažlickém pivovaru. Společným úsilím vyklidili zadní část traktu a vybudovali v něm malou moderní varnu.

  Ještě neměli přesný plán, jaké pivo budou vařit, ale náhoda jim do rukou přihrála tajemství zaniklého pivovarnického rodu. Při přestavbě kotelny objevili v zastrčeném rohu starou účetní knihu, která obsahovala i recept na původní koutský ležák. Švabachem ručně psaný text nebylo vůbec jednoduché rozluštit. Nakonec se to ale povedlo, a tak bylo po dlouhé době, v roce 2006, opět uvařeno originální koutské pivo.

  „S velkou slávou a pocitem zadostiučinění jsme rozvezli první sudy po okolních pivnicích. Hospodští nám však hned druhý den volali, abychom si zásilku vzali zpátky, že je prý pivo zkažené,“ vypráví sládek Hlavsa. „Dali jsme jim totiž pivo nefiltrované, tedy kalné, a místní konzervativní konzumenti ho zkrátka nepřijali. Honza pak musel osobně hospody objíždět a lidem dokazovat, že pivu nic není.“ Pivařů toužících ochutnat něco neobvyklého se naštěstí našlo dost jinde. „Vkus místních lidí ale respektujeme a pivo děláme i ve filtrované verzi. Je to ale škoda, protože filtrací z piva odstraníme to nejzdravější, co na něm je,“ dodává sládek.

Není všechno pivo, co pění
  Co to pijeme?“ nabíhám si nešikovně položenou otázkou, když nám sládek Hlavsa přináší ochutnat čerstvě dozrálý ležák. „To je pivo,“ říká s úsměvem. Z jeho dalších slov ale chápu, že zase tak ironicky odpověď nezněla. „Víte, naše pivo zraje v tancích nejméně dva měsíce. V obřích pivovarech se uvaří várka a za deset dní se už stáčí. Velké provozy proces kvašení urychlují ve vysokých teplotách. Pivo má kvasit pomalu. Vyloženě proti všem pravidlům je i americký způsob HGB, kdy se uvaří silné pivo okolo 20 % sacharizace a pak se ředí na to, co žádá trh, a dosycuje CO2. Tato sloučenina už nemá s pivem mnoho společného,“ vysvětluje.

  V únoru měl pivovar pouhé dva zaměstnance. I tak se ale mohl pochlubit výstavem kolem 5000 hektolitrů ročně. V březnu nastoupil do Koutu druhý sládek a provoz se rozjel na dvě směny. „Zahájením druhé směny si slibujeme zdvojnásobení výstavu. To nám bude zase na nějakou dobu stačit, protože se chceme nadále soustředit hlavně na kvalitu našeho piva,“ objasňuje majitel Skala.

  V Koutu se vaří výčepní desítka, originální nefiltrovaná dvanáctka a tmavé speciály čtrnáctka a osmnáctka. K výrobě se užívá výhradně nejlepších sladů a žateckého chmele. Koutské pivo získalo několik ocenění z celostátní Jarní ceny českých sládků. Při letošní degustaci v Táboře získalo stříbrnou a bronzovou Pivní pečeť. Pivovar si přivezl i prestižní mezinárodní ocenění za dvě třetí místa z degustace ve Francii za účasti 260 pivovarů z celé Evropy.

Kam za koutským

  Přímo v Koutu na Šumavě můžete zavítat do Koutské pivnice. Pivovar má několik značkových hostinců v Domažlicích, v Plzni, Klatovech nebo Kdyni. Koutské pivo najdete i v Čerčanech na Benešovsku nebo v Černošicích u Prahy. Pražáci mohou zajít do žižkovské pivnice U Slovanské lípy, a pokud si udělají výlet směrem na Jílové u Prahy a Okrouhlo, osvěží se originálním mokem v Zahořanské hospodě. Toto jedinečné pivo za ochutnání určitě stojí.

Fotogalerie pivovaru Kout
(sch)

Novinky